Jste zde

Náhody neexistují

„Ty jsi tu novej, viď?“

Zaskočeně a s vykulenýma očima jsem pouze přikývl a následoval jsem toho chlápka, co během pochodu dopíjel své kafe. Ocitl jsem se ve velké a hodně osvícené budově. Spíše to vypadalo jako obrovská kancelář. Všichni mají asi hodně práce, protože jsem sotva slyšel svůj hlas v hlavě. Navíc jsme došli do středu veškerého dění.

„Tak tě vítám v Krychli 120!“ oslavně a důrazně s rozpaženýma rukama zvolal chlápek.

„Jmenuji se Franklin a tak nějak vedu tohle šílenství. Vypadáš dost zaraženě, ale buď v klidu, dostaneš se do toho. Jak ti říkají, zelenáči?“

„Paul. Moje jméno je Paul,“ chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe něco dostal.

„Rád bych si tě osobně vzal do parády, ale teď musím něco zařídit, takže si tě převezme moje asistentka Chelsea.“

Franklin mě seznámil s Chelsea a rychlejším poklusem nás opustil. Cestou do kanceláře jsem očkem sledoval práci jednotlivých pracovníků. Připadalo mi to spíše, jako kdyby hráli hry. Jeden s druhým si házeli kostkou a dám krk za to, že jsem viděl jednoho pracovníka dokonce házet šipky.

„Ták, Paule. Nacházíš se v Krychli číslo 120. Kancelář, která má ve svých rukou osud mladého člověka Thomase. Vše, co se kolem něho mihne, máme na svědomí my. Už od narození je to náš svěřenec.“

Ačkoliv jsem pozorně poslouchal, stále mi to nebylo jasné.

„Takže ten člověk je vaše loutka? Robot?“ musel jsem se už na něco zeptat.

„Ne, na to pozor,“ rychle mě Chelsea přerušila, „pohyb, myšlení a celkové rozhodování je na samotném Thomasovi. Krychle vždy řídí okolí a příhody kolem svěřence.“

Vzpomněl jsem si, jak Franklin popsal tohle místo jako „šílenství“. Začínám chápat proč.

„Aha, a jaké pracovní místo tu budu zastupovat já?“

„To ti samozřejmě řeknu, ale nejdřív tě seznámím s chodem ostatních pracovních míst.“

Se stále přilepeným úsměvem na tváři mě Chelsea prováděla skrz celou Krychli. Prošli jsme kuchyň i místní jídelnu.

„Celkem velké,“ přerušil jsem trapné ticho, ve kterém nejspíš byl prostor pro můj komentář.

Po těchto prostorách, kde jsem mimochodem měl zatajený dech, jestli nebudu dělat kuchaře či uklízeče, jsme se snad konečně dostali k něčemu zajímavějšímu. K mému překvapení jsme se přiblížili ke stolu, kde jsem nedávno zahlédl létat hrací kostky. Zaměstnanci měli dokonce takovou drzost pokračovat v tom i za naší přítomnosti.

„Paule, tohle jsou plejeři z tzv. Dajs Sektoru.“ V rychlosti jsem si potřásl rukou s oběma pracovníky. „Za pomoci hrací kostky, jak vidíš, mají na starost emoce Thomase, které mu způsobí ostatní lidé. Mohou to být jak známí, tak i neznámí.“

Stále jsem v tom měl velký zmatek, ale bral jsem na vědomí radu Franklina. Dostanu se do toho časem.

„A tady už jsou další plejeři, tentokrát z Darts Sektoru.“ Opět jsem se snažil zorientovat a zachytit náplň práce dvou zaměstnanců, kteří měli o trochu větší stisk rukou než ti z Dajs Sektoru. Do očí mi bil obrovský terč. Ale nebyl to jen tak nějaký terč a to nejen pro svou nadstandartní velikost. Nebyla na něm totiž čísla. Nedokázal jsem přečíst, co je jeho obsahem. On se totiž k tomu všemu točil.

„Chelsea, to je ten nováček?“ zeptal se jeden z pracovníků.

„Ano, Joe, máme tu dalšího do party.“

„Tak doufám, že s ním nebude nuda,“ pohlédl na mě a já se snažil zatvářit, aby to signalizovalo, že jsem zábavný. To nejspíš nebylo to pravé ořechové. Nejsem nemehlo, jen jsem nervózní. Kdo by nebyl první den v práci.

„Poprosím tě ještě na chviličku do mé kanceláře.“ Chelsea mě už vzala pryč, ale já stále neznal podstatu práce Darts Sektoru.

Sedli jsme znovu do kanceláře.

„Promiň, Chelsea, ale čekal jsem, že mi víc povíš k tomu poslednímu sektoru.“

„Neřekla jsem ti nic k Darts Sektoru záměrně, protože právě tam budeš pracovat.“

„Neměl bych právě kvůli tomu vědět, o co tedy jde?“ namítl jsem.

„Vidím na tobě, že za jeden den už toho bylo moc, takže zítra ti už kluci vše vysvětlí a zasvětí tě.“ Vlastně v tomto měla Chelsea docela pravdu. Takže jsem se rozloučil a snažil se vše urovnat v hlavě. Každopádně jsem se do práce těšil a byl jsem ujištěn, že to bude stoprocentně zajímavé.

S mnohem větší energií než při odchodu jsem se ocitl už oficiálně jako zaměstnanec v Krychli 120. Stále se na mě upíraly zraky ostatních pracovníků, ale nebyly to žádné nevlídné pohledy. Naopak. Cítil jsem se mezi nimi ve velké pohodě. Možná až moc velké na to, že jsem nováček. Ještě jednou jsem se pořádně porozhlížel. Franklin v kanceláři emotivně vyřizuje telefon, Chelsea sepisuje nějaké dokumenty a plejeři klasicky vykonávají svoje úkoly.

„Dobrý den,“ stále ještě nejistě jsem pozdravil své dva kolegy v Darts Sektoru.

„Jakýpak dobrý den,“ zasmáli se oba, „budeme si tykat, co říkáš?“

Byla to pro mě úleva. Jsem přece jen mladší a vykal jsem ze slušnosti, ale zároveň jsem chtěl, aby došlo na vzájemné tykání.

„Samozřejmě,“ radostně jsem přikývl, „ahoj, já jsem Paul.“

„Já jsem Joe, těší mě.“ Opět dokázal, jaký má stisk.

Druhý byl menší, ale o to větší házel vtípky a byl usměvavější.

„Wayne, jméno mé, zelenáči, ale všichni mi říkají Sony.“

„Proč Sony?“ zvědavě jsem se zeptal.

„Já ti nevím, jednou mi tak řekl uklízeč a chytlo se to.“ Oba jsme se zasmáli.

Seznámení proběhlo více než dobře, ale Joe už gestikulací naznačil, že je čas pustit se do práce.

„Je mi jasné, že Chelsea už zasvěcení nechá na nás a to je dobře, protože nemám rád, když nám do toho někdo kecá,“ šťouchl do mě Joe.

Už jsem si vážně říkal, ať se do mě pustí. Joe a Sony mi začali vysvětlovat moji práci. Budu dělat tzv. zapisovače. Něco jako jejich asistenta. Prostě zapisovat vše, co se odehraje a vyřizovat veškeré papírování.

„Samozřejmě, že ze začátku ti se vším helfnem,“ snažil se mě uklidňovat Sony, ale já byl v úplném klidu. Věděl jsem, že s nimi nebude žádný problém.

Poté, co jsem se usídlil u svého nového stolu, bylo na čase jít se podívat na ten velký terč. Obrovské kolo se šířkou delší než já sám. Přečíst veškerý obsah na terči je snad nemožné. Jedno políčko s názvem ZTRATIT KLÍČE. Pootočím a vidím PŘISPĚT BEZDOMOVCI.

„Opravdu rozmanité,“ okomentoval jsem to.

„Jo, najdeš tam snad vše, na co si vzpomeneš,“ s tužkou v ústech odpověděl Sony.

Vše bylo připravené. Byl jsem strašně napjatý a zvědavý. Konečně uvidím, jak to funguje. Nachystal jsem si všechny pomůcky, které mi přikázal Joe. Hodně propisek, hodné papíru a klidnou mysl.

„Darts Sektor rozhoduje o Thomasovi jen třikrát denně, Paule. Ráno, odpoledne a večer. Zbývající čas vyplňují jiné sektory. Takže se podíváme, jak ovlivníme zítřejší ráno našeho svěřence,“ vysvětloval mi Joe a narážel na to, že události, o kterých rozhodujeme, působí další den.

„Podej mi prosím ty šipky, Paule,“ požádal mě Sony. Joe se postavil k červenému tlačítku a Sony s připravenou paží na červenou čáru. Stisk tlačítka způsobil roztočení terče velkou rychlostí. Sony na nic nečekal a hodil dvě šipky. Vypadal dost v pohodě, což vysvětloval lišácký úsměv a vyplázlý jazyk. Joe opět stiskl tlačítko a terč se pomalu zastavil.

„Teď přichází tvá chvíle, zelenáči,“ koukl na mě Sony.

„Oukej, co přesně mám zapsat?“ potřeboval jsem pomoct.

„Do kolonek napiš datum, čas a pracovníky, tím myslím nás tři. Pak už jen zaznamenáš do té žluté tabulky, co ti nadiktuju.“

Provedl jsem s velkým klidem. Nebylo to nijak těžké. Spíše jsem byl zvědav, co Sony vyházel.

„Ták, co tu máme?“ koukal na terč Joe. „Paule piš si: PŘIJÍT POZDĚ DO PRÁCE a POZNAT NOVOU OSOBU. Máš to?“

„Myslím, že jo. Určitě to mám,“ odpověděl jsem po své první činnosti.

„Tak fajn. Dej to do obálky a zavedu tě ke schránce.“ Joe na nic nečekal a směřoval pryč.

Přišli jsme k velké žluté schránce. Vypadalo to na nějaký potrubní systém. Joe mi gestikuloval, abych tam vhodil právě zpracovanou zprávu. Udělal jsem to a zpráva opravdu zmizela v potrubích.

„Tak a to je vše. Takhle to chodí a to bude tvá náplň práce. Docela pohoda, ne? Ty ses toho tak bál,“ odfrkl si Joe.

„Jo, opravdu to není nic těžkého, to jste měli pravdu.“

Přišli jsme zpět ke stolu za Sonym, který vypadal dost spokojeně se svým výkonem a přikusoval si cereální tyčinku.

„Chlapi, máme teď do další zprávy čas, takže žádné flákání a uklidíme to tady. Dělej, Sony, zvedej se,“ jako správný vedoucí nás Joe burcoval k práci.

Docela na mě padla únava. Přece jen je to můj první pracovní den. Potřetí jsem se vracel od žluté schránky. Ten den jsme už měli odpracováno.

„Paulíčku, úsměv, teď přijde to nejlepší. Půjdeme do kina.“ Myslel jsem si, že je to další povedený vtípek od Sonyho.

„Do jakého kina?“ už jsem se jen z povinnosti zeptal.

„No, přece se podíváme na výsledek naší práce. Máme tu obrazovku, kde monitorujeme našeho svěřence. Tudíž se kouknem na Thomase.“ Zbystřil jsem, protože je to šance, jak se dozvědět něco víc o Thomasovi. Sony chvíli pracoval s obrazovkou na našem společném stolu a za chvíli se tam objevila postava. Mladý muž Thomas. Sony mi řekl, že mu je 24 let a pracuje jako novinář. Opravdu jsme přes obrazovku sledovali, jak vstává, snídá, čistí si zuby. Nejspíš vyšel z domu do práce.

„Jsem zvědav, co tedy způsobí, že přijde do práce pozdě, jak jsme mu vyházeli ráno,“ pousmíval se Sony a houpal se na židli.

Thomas vypadal, že má svůj čas pod kontrolou. Jenomže vyšel z domu a uviděl, že mu popeláři zablokovali auto. Nemohl odtamtud vyjet, dokud neodjedou.

„Popeláři, zajímavé,“ smál se opět Sony, ale mně se to moc nezamlouvalo.

Opravdu se stalo, že Thomas přijel do své práce pozdě. Dostal vynadáno od svého zaměstnavatele a ten mu to strhl z platu. Opravdu se vyplnilo vše, co jsme mu vyházeli.

Takhle to šlo celou dobu. Byl jsem pracovníkem v Krychli 120 už 5 měsíců a stále jsem měl divný pocit, že je něco špatně. Nemůžeme přece řídit život Thomase pouhými náhodami. Za tu dobu jsem byl u tolika házení, že jsem přesvědčen, že to vůbec neprospívá našemu svěřenci. Není to jen o Thomasovi, ale o všech Krychlích, co existují. O všech svěřencích. Stále víc a víc jsem o tom přemýšlel a dlouho jsem se přemlouval předhodit svůj nápad Franklinovi.

„Můžu na chvíli, Frankline?“ pokorně jsem vešel do kanceláře.

„Jistě, Paule, pojď dál. Co potřebuješ?“ Nic mě nemohlo nakopnout víc jako dobrá nálada Franklina, kterou právě měl.

„Chtěl bych si s tebou popovídat o Krychli 120 a o Thomasovi. Víš, mám z toho špatný pocit. Řídíme celý jeho život tím, že házíme kostkami, že házíme šipky na terč. Svěřenci si přece zaslouží víc!“

„Vážně tady se mnou chceš pochybovat o systému, který funguje už odjakživa?“ Franklinova nálada se rapidně obrátila. „Vždy to takhle v Krychli 120 bylo, a nejen u nás, ve všech na světě!“ dost důrazně argumentoval.

Začal jsem být tedy důraznější i já: „Ano, a kam to všechny svěřence dovedlo? Žijí v celoživotním napětí, co se stane. Už jen to slovo NÁHODA, co si vymysleli. Náhoda je podle nich nepochopitelná shoda okolností, která se v jejich životě přihodí. Kolikrát jsem viděl bezmoc v očích Thomase.“

„Takhle to prostě je, Paule! S tím nic neuděláme,“ bouchl do stolu Franklin.

„Jsem tu už dlouhou dobu na to, abych věděl, jakou má Krychle moc. Dáme jim prostor rozhodovat sami o všem, co se stane. Postupem času tak najdou určité zákonitosti. Měli by tak klidnější a radostnější život bez pocitu nejistot a nepravostí,“ konečně jsem to ze sebe dostal a sdělil to někomu.

„Víš,“ podíval se na mě už klidný Franklin, „od chvíle, kdy jsi sem nastoupil, jsem věděl, že jsi vysoce inteligentní. Za celou dobu jsi pracoval perfektně a Joe i Sony jsou s tebou zcela spokojeni. Proto mě nepřekvapuje tvůj nápad. Sám jsem o tom už kdysi přemýšlel,“ překvapil mě svým tvrzením Franklin.

„Přemýšlel? Tak proč už jsi to nerozjel?“

„Je to daleko komplikovanější. Dost práce by bylo předělat systém Krychle 120, ale daleko větší problém by byl s ostatními Krychlemi. Bylo by k ničemu, kdyby takhle žil Thomas jediný,“ trefně oznámil problém, který to celé značně ztěžuje.

„Máš pravdu, ale musíme to zkusit. Ostatní Krychle kontaktujeme, sejdeme se a odprezentujeme jim naši vizi.“

„Dobře tedy, zkusíme to, ale nejdříve to aplikujeme jen na Krychli 120, a jestli to bude fungovat, informujeme o tom ostatní.“

Tohle mě dost potěšilo. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se s Franklinem dohodl. Může to znamenat revoluci v systému. Franklin svolal důležitou poradu do hlavní síně Krychle. Sešli se všichni zaměstnanci a všichni vypadali dost zmateně. Jen já a Franklin jsme věděli, o co jde. Stáli jsme v čele a čekali, až se všichni uklidní.

„Svolal jsem vás všechny,“ začal Franklin svůj proslov, „abych vám sdělil důležité novinky.“ Franklin jim dopodrobna vysvětlil vše, o čem jsme se bavili, a naše plány. Všichni vypadali velice nechápavě, ale tomu se nedivím. Chce to čas a hodně komunikace.

„Jak to chcete uskutečnit? Jak to chcete zařídit?“ zeptal se trefnými otázkami Joe.

Franklin se na mě podíval a já se chopil slova: „Napadlo mě, že bychom mohli dát do žluté schránky poslední zprávu. Napsané by tam bylo BUĎ SÁM SEBOU. Jak jsem řekl Franklinovi, postupem času Thomas začne chápat souvislosti mezi vším a začne určitých zákonitosti využívat. Bude tak žít spokojenější život, tzv. ŽIVOT BEZ NÁHOD.“

„To je sice dobrý nápad, ale všichni víme, že žlutá schránka funguje jen na jeden den,“ řekl nahlas opět Joe.

„Ano, to je pravda. I s tímhle jsem počítal. Všichni znáte Sonyho. Je to ten nejlepší technik, kterého znám. Vím, co dokáže, a proto nepochybuji, že i s tímhle problémem si poradí,“ proběhl oční kontakt se Sonym a následně naše úsměvy.

 

Vykonáno bylo vše, co jsme plánovali. Už jsme jen nadšeně sledovali spokojený život Thomase. Tomu chlápkovi se prostě daří. Nemá problémy. Našel si skvělou slečnu a žijí zcela beze strachu. Stále mi nedocházelo, že jsme to dokázali. Konečně jsem měl ze svojí práce dobrý pocit. Trošku je na mě vyvíjen tlak, protože jsme teď vlastně bez práce. To je tak jediné, co mě poslední dobou trápí.

„Tady je náš génius,“ vešel do Krychle opět s kafem Franklin.

„Paule, můžeš za námi do kanceláře?“ zeptala se mě Chelsea.

Vždy mě pohltil divný pocit, když jsem se blížil do jejich kanceláře. Nikdy jsem nevěděl, co mě čeká.

„Paule, pokročil jsi s tím, jak zaměstnat Krychli?“ zeptal se mě chladně Franklin. Tuhle otázku jsem čekal a bál jsem se jí. Všechno se povedlo, náš systém funguje, ale tohle jsem nedomyslel.

„Abych pravdu řekl, Frankline, nad tím přemýšlím každý den, ale bez výsledku,“ přiznal jsem se smutně. Ale on se usmál.

„Tak to pro tebe máme dvě skvělé zprávy, Paule,“ prohlásila Chelsea.

„Jaké?“ nechápavě jsem se zeptal.

„Několik Krychlí se dozvědělo o našem systému a o Thomasovi. Moc se jim to zalíbilo a chtěli by se sejít. Konkrétně to jsou Krychle 1 112, Krychle 45 852 a Krychle 12 549.“

Tohle byla úžasná zpráva. Vyskočil jsem z křesla a poskakoval jako malé dítě.

„Posaď se, Paule, ještě ta druhá zpráva. Jelikož je situace taková, rozhodli jsme se, že povedeš tým, který bude prezentovat náš systém. Zapojí se celá Krychle. Budete se scházet s různými zástupci ostatních Krychlí a vést je k úspěšnému přebudování.“

„Takže to znamená, že máme všichni zase práci?“ byl jsem ještě nadšenější.

„Ano, přesně tak. Neseď tady a běž o tom všechny informovat!“ poplácal mě Franklin.

„Rozkaz, šéfe!“ odběhl jsem tak rychle, jak jen to šlo.

Viděl jsem všechny ty tváře. Viděl jsem všechny ty smíšené pocity z toho, že jsme zvládli přebudovat systém, ale momentálně jsme bez práce. To všechno se změní. Povím jim to a začneme novou éru. Zvládneme to! Tohle neovlivní jen svěřence, ale i nás. Krychle 120 změní svět!

Pavel Gregr, HT4

Copyright©2014 www.vassboskovice.cz

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer